Prolog

Benátky, Itálie, 1999

Letní vedro vytváří ve vzduchu vlnící se opar a Benátky skrz něj vypadají jako oživlý obraz od Canaletta. Nad pastelově barevnými domy s odlupující se omítkou a omšelou elegancí se tyčí bazilika svatého Marka. Vaporeta houkají, centrem města proudí davy turistů. Po náměstí pobíhají děti, obratně se proplétají mezi lidmi a plaší holuby. Muži v dobře padnoucích oblecích a designových slunečních brýlích pokuřují v kavárničkách. Průvodce s deštníkem energicky líčí skupince německých turistů historii města.
A pak tu je zamilovaná dvojice, on a ona. Líně se procházejí po kamenné dlažbě. Ona ho drží za džínové boky, on ji objímá kolem nahého pihatého ramene. Ona líže zmrzlinu a směje se jeho vtipům, on potahuje z cigarety, mává rukama a dělá obličeje.
Tak to jsem já a Nathaniel. Před hodinou jsme vylezli z postele a neděli v Benátkách trávíme jako každou neděli v Benátkách: pijeme espresso, dáváme si zmrzku a bloumáme v uličkách, které křižují spleť kanálů.
Jsem tu celé léto, ale pořád se ve městě nevyznám. Přejdeme náměstí, zatočíme za roh, pak za další a ještě za jeden, až se ocitneme na tržišti, kde se prodává pestrobarevné muránské sklo a benátské masky.
„Co tahle?“
Otočím se k Nathanielovi. Vybral masku a přiložil si ji na obličej. Je pokrytá zlatými flitry a dozdobená spoustou růžového peří. Nathaniel se pateticky ukloní.
„Sluší ti,“ vyprsknu.
„Děláš si ze mě srandu?“ Sundá ji a zamračí se.
„Z tebe? Nikdy!“ Tvářím se, jako by mě něco takového v životě nenapadlo. Zašimrá mě peříčkem na nose.
„Říkal jsem si, že by se líbila mámě.“ Vrátí masku a najde jinou. Má groteskní obličej s prasečíma očkama a dlouhým nosem, křivým jako skoba. „A tahle?“

„Ta ne, radši vezmi tu první. Fakt,“ dodám a otřesu se.
„Určitě?“
„Určitě.“ Snažím se napodobit jeho americký přízvuk, ale můj manchesterský původ mě zradí. Vydám ze sebe prapodivný skřek. Nathaniel se rozesměje.
„Co bych si bez tebe počal?“ usměje se na mě. „Ale na tom americkém přízvuku bychom u tebe měli zapracovat.“
„Rozhodně je lepší než tvoje anglické pokusy!“ bráním se.
„Když myslíš,“ mrkne na mě rozpustile, popadne mě do náručí a umlčí mě polibkem. „Bylo to hodně hrozný?“ zeptá se mě se zkroušeným výrazem.
„Příšerný,“ přikývnu s předstíranou vážností. Nathaniel se otočí ke stánku, aby zaplatil masku.
Stojím na pražícím slunci a spokojeně se usmívám. Pozoruju Nata, jak se s cigaretou v ruce snaží usmlouvat cenu s majitelem stánku.
Pohledem nepřítomně kloužu po tržišti. Nic nepotřebuju, všechny dárky už mám nakoupené – ale podívat se můžu, ne? Jeden stánek mě upoutá. Je trochu stranou, schovává se ve stinném rohu. Vlastně to ani není stánek, jen skládací stolek. Vlastně mě zaujal starší muž, sedící za ním na židličce. Má obnošený klobouk, na konečku nosu mu silou vůle drží brýle s masivními černými obroučkami.
Něco si prohlíží ve světle lampy. Nechám Nathaniela jeho osudu a jdu zjistit, co ten muž dělá.
„Buon pomeriggio come sei bella oggi,“ pronese a zvedne hlavu.
Stydlivě se usměju. Jazyky mi nikdy nešly. Po čtvrt roce v Benátkách, kde studuju renesanční umění, jsem si rozšířila slovní zásobu italštiny na „prosím“, „děkuju“ a „Leonardo da Vinci“.
„Inglese?“
„Ano,“ přikývnu a pohlédnu mu do očí.
Zlověstně se mu v nich zablýskne. „Co tu dělá taková krásná dáma jako vy sama?“ Usměje se a odhalí zuby zežloutlé desítkami let kouření. Natáhne se k popelníku pro hořící doutník a neuspěchaně z něj potáhne.
„Nejsem tady sama,“ zavrtím hlavou a ukážu na Nata, který čeká, až mu prodavač zabalí masku. Strčí ji do podpaží a vrací se ke mně. Automaticky mě obejme kolem ramen.

Muž uznale pokývá hlavou. „Á, to je nádhera být mladý a zamilovaný.“
Vyměníme si s Natem pohled a rozpačitě se usmějeme. „Mám přesně to, co potřebujete.“
Otočíme se k němu. Podává nám drobný předmět, která připomíná starou minci.
Nechápavě se na něj podívám a usměju se. „Ehm… děkujeme.“
Nějakou dobu mi trvá, než mi to dojde. Chce nám dát peníze. Opravdu vypadáme tak uboze? Dobře, jsme studenti a Nate v těch roztrhaných džínách nevypadá nic moc. I moje šaty zažily lepší dny, ale stejně. „Ne, děkujeme, jsme v pohodě,“ namítnu rychle. Popadnu Nata za ruku a hodlám ho odvléct pryč, ale muž položí minci na takové malé zařízení a obratně ji přepůlí.
Do obou půlek prorazí dírku a každou z nich provlékne koženou šňůrku. Vítězoslavně je rozhoupe a podá nám je. „Pro vás,“ oznámí nám s úsměvem. „Jste jako ta mince,“ dodá. „Poloviny jednoho celku.“ Zadívám se na zubaté hrany polomincí. Připomínají mi dílky puzzle. Samy o sobě jsou jen úlomky, ale společně vytvářejí smysluplný celek. „Páni, to je romantika,“ zamumlám pro sebe a kouknu na Nathaniela. Pobaveně si mě prohlíží. Zaskočí mě. „Tobě to nepřipadá romantické?“ vyjeknu a rýpnu ho do žeber.
„Jasně že jo,“ zasměje se. „Vždyť pořád říkám, že jsi moje druhá polovička, ne?“
„Stojí jen tři tisíce lir,“ ozve se muž.
S očekáváním k nám natahuje dlaň.
„I romantika něco stojí,“ pronese Nathaniel pobaveně a zaloví v peněžence.
Hm, já si myslela, že ten muž je romantik tělem i duší, a on se nám zatím celou dobu jen snažil něco prodat. Připadám si trapně. Jsem trapná. Než ale stačím cokoli namítnout, Nathaniel podá muži bankovku a už si jednu šňůrku navléká na krk.
„Vidíš? Od téhle chvíle nemůžeme být jeden bez druhého,“ dobírá si mě a zavěsí mi na krk druhou půlku mince. „Půjdu tam, kam půjdeš ty.“ Jeho vtipkování na mě nezabírá, nálada mi klesá pod bod mrazu. Za pár týdnů se musíme vrátit každý do své školy. Děsí mě to. Od prvního dne, kdy jsme se poznali, odpočítávám dny, které nám zbývají do odjezdu. Pak budu bez něj.

„No tak,“ pronese Nate něžně a obejme mě. Došlo mu, na co myslím. „Zvládneme to i na dálku,“ uklidňuje mě. „Budeme si psát, budu ti volat…“
V myšlenkách zabloudím do svého bytečku v Manchesteru. Nemám pevnou linku, natož mobil. Dopisy v knížkách vypadají romanticky, ale v opravdovém životě vám nevynahradí chvíle, kdy tomu druhému zaboříte tvář do jamky pod krkem. Už si nebudeme v neděli odpoledne ujídat pistáciovou zmrzlinu z velkého poháru, nebudeme se smát tomu, že se Natovi nedaří anglický přízvuk.
„Snad jo,“ přikývnu a tvářím se, jako bych to myslela vážně. Sice nechci kazit hezké chvilky přemýšlením o budoucnosti, ale stejně se nade mnou vznáší jako velký černý mrak. Jako by se nemohla dočkat, až si na mě zgustne.
„Pokud budete chtít být spolu, dokážete to.“
Otočím se k muži. Pátravě nás pozoruje.
„To není tak jednoduché –“ namítnu, ale skočí mi do řeči.
„Je to naprosto jednoduché. Chcete být spolu?“
Nathaniel nakloní hlavu, jako by o tom se vší vážností přemýšlel.
„Hm… Co myslíš?“ dobírá si mě. A já mu žertem dám ránu do břicha.
„Aha, to asi bylo ano.“ Usměje se a podívá se na muže.
„V tom případě…“ Muž nedopoví, pokrčí rameny a potáhne z doutníku.
„Každý žijeme někde jinde,“ vysvětlím mu.
„Kde?“
Nathaniel mě přitiskne k sobě. „Lucy v Anglii –“
„A Nate je z Ameriky,“ dopovím za něj.
„Ale teď jste v Benátkách,“ odpoví s naprostou samozřejmostí. „Tady se nemusíte loučit. Můžete spolu zůstat navěky.“
Milý chlapík, říkám si. Takový ten staromódní romantik.
„Kéž by.“ Přinutím se k úsměvu a stisknu Natovi ruku. „Bohužel to nejde.“
Ital se k našemu překvapení rozesměje. „Proč by ne? Takový nesmysl!“ vykřikne a plácne dlaní do stolu. „Vy neznáte pověst o Mostě vzdechů?“ Nathaniel svraští obočí. „Myslíte ten most tady v Benátkách?“ „Ano, přesně ten.“

„Proč? Co se v té pověsti říká?“ zeptám se zaskočeně.
Muž se odmlčí, jako to dělá kouzelník, který počká na virbl a teprve po jeho doznění vytáhne z klobouku králíka. Oba napjatě mlčíme. Muž nás chvíli napíná.
„Ta pověst je známá na celém světě,“ pronese vážně. Nasadí důvěrný tón plný úcty, jakým mluvíme v kostelech a muzeích. Mám co dělat, abych se nerozesmála. „Říká, že když se milenci na gondole při západu slunce políbí přímo pod mostem za znění kostelních zvonů…“ „Moc nám to neusnadňuje,“ zašeptá mi Nathaniel do ucha rozpustile, ale odstrčím ho.
„Ano?“ pobízím muže, aby pokračoval. „Co se stane?“
Muž znovu potáhne z doutníku a vydechne oblak kouře. Rozplyne se mu před tváří jako kouřová clona. Muž se opět odmlčí a pak se mi zadívá do očí. I v tom vedru mi po zádech přeběhne mráz. Cítím, jak mi na pažích naskákala husí kůže. Nakloní se ke mně a zašeptá: „Budou se milovat navždy. Zůstanou spolu napořád a nic je –“ Pohledem sjede na Nathaniela a pak znovu na mě. „Nic je nikdy nerozdělí.“
„Nic?“ zašeptám sotva slyšitelně.
„Niente,“ přikývne přesvědčivě. „Zůstanete spolu navěky.“
Nervózně se zasměju a přitisknu si minci k hrudi.
„Líbí se vám?“ zeptá se muž a kývne bradou k přívěsku.
„No… Ehm… Ano…,“ vykoktám a prudce ucuknu rukou.
Usměje se a vrátí nám drobné. Když si je od něj beru, letmo se mě dotkne drsnými prsty.
„Grazie,“ zašeptám jedno z mála italských slov, které jsem se naučila.
„Prego.“ Bodře se usměje a cvrnkne do lemu svého klobouku.
Nathaniel mě obejme kolem pasu a otočíme se k odchodu. Po pár krocích na nás stařík zavolá: „Niente, pamatujte!“ Ohlédnu se za ním.
Jenže on tam není. Pohltil ho dav. Připadá mi, jako by se prostě rozplynul.

 
 

Kapitola první

Každý hledá partnera na celý život.
Zkuste náš test lásky, ať víte, jak si stojíte:
Je pro vás ten pravý?

Panebože, to jsou pitomosti. Přelétnu kvíz v časopisu včetně fotky milenců, kteří si upřeně hledí do očí. Jako dvě hrdličky. Navíc se kolem nich vznášejí namalovaní amorci a srdíčka. No teda, promiňte. Copak se dá zjistit, jestli je „ten pravý,“ když odpovíte na pár přihlouplých otázek s takzvaně nucenou volbou?

Třeba:
Přítel a já jsme jako:

a) Batman a Robin
b) Victoria a David Beckhamovi
c) Lindsay Lohanová a falešné opálení

To je totálně absurdní! Někdo se snaží vmáčknout do miniaturního prostoru vedle mě. Zvednu hlavu a dojde mi, že jsme ve stanici. Rozhlédnu se po přeplněném vagonu. Je pátek odpoledne a hektické přemisťování z práce domů vrcholí. Tísním se v metru v davu lidí a držím v ruce časopis, který jsem našla na sedadle. Dveře se zavírají, vlak se s neškodným škubnutím dává do pohybu a já se vracím k časopisu. A k tomu hloupému kvízu.
Ne. Nechám ho plavat a otáčím stránku. Vida, článek o celulitidě. Zamračím se.

Hm, ten kvíz možná není úplně marný. Rozhodně je zábavnější než doporučení, jak se zbavit dolíčkatých stehen a pomerančové kůže. Celulitidu má každý, dokonce i supermodelky!
Aspoň si to myslím a říkám.
Pátravě se zadívám na zrnité foto Kate Mossové, které ulovili paparazzi.
Detail zadku v bikinách zvětšili snad milionkrát. Upřímně řečeno na něm žádnou celulitidu nevidím. Vlastně ani pořádně nevidím zadek. Nejsem si jistá, jestli vůbec nějaký má.
Najednou sebou trhnu. Páni, co to dělám? Sedím na veřejnosti. V newyorském metru. Oči mám přilepené k fotce levé hýždě supermodelky. Nebo pravé? Vzpamatuj se, Lucy, napomenu se. A tos považovala kvíz za absurdní, jo?
Rychle ho nalistuju zpátky. Hm, nikdo ho nevyplnil. No co, ještě mám pět zastávek.
Z tašky vylovím propisku.
Takže jdeme na to...

1. Zašimrá vás v břiše, kdykoli si na přítele vzpomenete?

a) Ano, vždy
b) Někdy
c) Nikdy

Zrovna šimrání bych tomu neříkala. Asi bych to popsala tak, že se šimrání vyšimralo a postupně se vytratilo. Teď je to spíš bolení. Ale zase ne takové, jako když mi jednou v kině kávová karamela vytáhla plombu a pak mě děsně rozbolel zub. Fuj, při té vzpomínce mě až zamrazí. Tohle je spíš takové píchnutí. Někdy.

Takže zaškrtnu b) Někdy

2. Jak dlouho ho máte ráda?

a) Méně než půl roku
b) Rok
c) Víc než rok

Listuju v paměti. Poznali jsme se v létě 1999. Bylo mi devatenáct, takže to je… Snažím se to spočítat a najednou mi to dochází. Celá ztuhnu. Dobře, tak je to už deset let. No a? Deset let ničeho. Máma je s tátou čtyřicet let. Hm, jenže ona je za něj navíc vdaná, pípne vnitřní hlásek. Dělám, že ho neslyším, a rychle zakroužkuju možnost c). To bychom měli. Další otázka.

3. Dokážete si představit, že byste se za něj vdala?

a) na 100 %
b) na 50 %
c) na 0 %

Tohle je jednoduché jako facka. Nula. Dokonce bych řekla, že naděje na svatbu s ním klesá pod nulu. Nevadí, mám to na háku. Takhle to prostě je a mám se bezva. Ale taky si můžu přiznat, že kdysi jsem o svatbě s ním přemýšlela. Možná jsem si i sama sebe představovala v bílých šatech (nebo spíš v kalikových se starodávnou krajkou, dlouhými rukávy a srdcovitým výstřihem) a jeho v ošuntělých teniskách, ve fraku a cylindru, zpod něhož vykukují rozdrbané blonďaté vlasy. Náš první manželský tanec jsem si vysnila pod noční hvězdnou oblohou za doprovodu „No Woman, No Cry“, naší oblíbené písničky od Boba Marleyho. Na líbánky bychom vyrazili v jeho stařičké dodávce VW… Vrátím se zpátky do metra a vidím, že jsem kolem a) 100 % sama od sebe namalovala srdíčko. Sakra. Proč jsem to udělala? Zuřivě tu pitominu přečmárám. Stejně to nic neznamená. Nepřeju si to ani podvědomě.
Ne a ne.
Na propisku tlačím tak zarputile, až propíchnu stránku. Hm.

4. Myslí si vaši přátelé, že jste svým přítelem posedlá?

Ztuhnu.
Občas si na něj vzpomenu, to zase jo, ale posedlá jím nejsem. Vůbec ne. Nepronásleduju ho ani nic na ten způsob. Ani ho nedeptám vzkazy na Facebooku. A ani si ho nevygooglovávám.
Vzdávám se. No tak jo, jednou jsem si ho jednou vygooglovala. Možná dvakrát.

No dobře, za ty roky jsem to přestala počítat. No a? Která z nás si nikdy nevygooglovala chlapa, kterého miluje? A jéje, opravdu jsem řekla m-i-l-u…?
Už vím, jak se člověk cítí, když mu žaludek udělá přemet. Koukej se probrat! Nemyslela jsem to tak! Může za to ten přiblblý kvíz, jinak bych na takové ptákoviny nemyslela.
Zakroužkuju b) Ne.
Vlak číslo šest se vzdaluje od středu města a já zaškrtávám jednu odpověď za druhou. Otázky jsou čím dál absurdnější, ale aspoň něčím zabiju čas. Právě zápolím s poslední…

10. Jaký film nejlépe vystihuje váš vztah?

a) Love Story
b) Pouto nejsilnější
c) Noční můra na Elm Street

Najednou se z reproduktorů ozve: „Čtyřicátá druhá ulice, Grand Central.“ To je moje stanice, takže vystupuju.
Časopis strčím do tašky a se zdvořilým „promiňte“ se snažím narvaným vagonem prokličkovat ke dveřím. Nikdo na mě pochopitelně nereaguje. Přestěhovala jsem se sem z Londýna teprve před pár týdny, ale brzy mi došlo, že moje věčné „promiňte“, „s dovolením“ ani „mohla bych, prosím vás, projít“ nikoho nezajímá.
Nechci tím říct, že by Newyorčané byli bezohlední, naopak mezi nimi objevuju ty nejpříjemnější a nejvřelejší lidi, jaké jsem kdy poznala. Spíš jde o to, že ten náš děsný britský zvyk za všechno se omlouvat tady nemá absolutně žádný efekt. Newyorčané totiž nechápou, za co se omlouváme. Upřímně řečeno to většinou taky nevím. Prostě se omlouvám, protože jsem tak naučená. Je to vlastně stejné, jako když někdo každých pět minut letí na Facebook.
Třeba včera jsem přecházela ulici, najednou do mě vrazil nějaký chlap a celou mě polil kafem. A víte, kdo se omluvil? Jasně že já! Fakt. Asi milionkrát, i když to jednoznačně byla jeho vina. Právě telefonoval a nedával pozor.
Musím si zvykat na novou realitu, jsem v New Yorku.

Při té představě mi po zádech přeběhne mráz. Mám to tak vždycky, nemůžu si pomoct. Kdykoli se zadívám na mrakodrapy, které se tyčí do nebe, nebo cestou do práce procházím po Broadwayi, když zastavuju žluté taxi (moc peněz nemám, takže jsem taxíkem jela jen jednou, ale stejně), mám pocit, že jsem ve filmu. Jsem tu už měsíc a půl, ale pořád mi připadá, že to nemůže být doopravdy. Prakticky pořád čekám, že mě někde překvapí Carrie, Miranda, Charlotte a Samantha.
Vyjdu ze stanice metra, před přechodem se zastavím a nakouknu do rozkládací mapy Manhattanu. Nosím ji pořád s sebou. Někteří lidé mají v sobě přirozené GPS a jsou trochu jako kočky. Můžete je vyhodit kdekoli a oni si cestu domů nějak najdou. Já mám ke kočkám daleko. Ztratím se i v Tescu. Jednou jsem víc než půl hodiny chodila kolem salátů a hledala pokladnu. Nemám to se sebou lehké. Od té doby k smrti nesnáším zelný salát s mrkví.
Natočím mapu vzhůru nohama, pak ji zase vrátím zpátky. Jsem ztracená. Domluvila jsem se s holkami, že se po práci sejdeme v baru, ale já ho teď nemůžu najít. Z té spleti ulic málem šilhám. Teoreticky je to snadné, ale realita je jiná. Pořád se ztrácím. Jako by to v New Yorku samo o sobě nebylo těžké, když tu máte samé East něco ulice, West něco ulice. Jsem z toho hotová. Podle čeho mám poznat, která je která?
Zoufale se podívám jedním směrem, pak se zdrceně otočím druhým. Vzdávám to. Potřebuju své uklidňovadlo. Skanduju si ho do kroku, pak se zastavím. Znáte asi tu reklamu: „Jezte zdravě, jde to hravě.“ „Promiňte.“
Otočím se za hlasem a spatřím chodce, který čeká, až uhnu, aby mohl přejít. Vrhá na mě tázavé pohledy. Na hlavě má naraženou kšiltovku a mračí se.
Ach jo, že já to své uklidňovadlo řekla nahlas?
„Ehm… ehm…,“ odkašlu si jakoby nic. „Přes ulici přecházejte radši více dravě,“ vysoukám ze sebe a ukážu na červeného panáčka na semaforu. „Ale vždycky jednejte slušně a i mravně,“ dopovím.
Nechápavě se na mě podívá. „Aha,“ hlesne.
Připadá mi, že má přímo klasický newyorský přízvuk. Všimnu si, že nese velkou kameru a takový ten chlupatý mikrofon. Co asi dělá? Nejspíš natáčí film nebo něco podobně úžasného.

Na rozdíl ode mě, připomenu si. Jsem trapná. Odříkávám reklamní slogany a nejsem schopná přejít ulici. Cítím, že mi hoří tváře. Připadám si jako sto let za opicemi. Upřu pohled na semafor a modlím se, aby co nejdřív naskočila zelená. „Jé, vidíte, už můžeme přejít,“ zaraduju se a usměju se na něj. Ale určitě vypadám, jako bych právě kousla do citronu. Odhodlaně vstoupím do vozovky a splynu s davem.
Přesně tohle k New Yorku neodmyslitelně patří. Ta neuvěřitelná energie, která přitahuje spousty zajímavých lidí. Za prvním rohem můžete narazit na filmový štáb nebo na stánek s bláznivými šperky nebo taky na skupinku pouličních tanečníků, co předvádějí fascinující hiphopové choreografie. Nikdy nevíte, co se stane.
Někdy pozdě v noci, když se dívám na Empire State Building osvětlenou pestrobarevnými světly, do mě ten zvláštní elán taky vjede. Je to směs očekávání a magie. Skoro mám potřebu štípnout se, abych věděla, že to není sen. Pro holku z Manchesteru je to fakticky pohádka.
Jenže v téhle pohádce jedna věc chybí.
Procházím kolem restaurací a pozoruju páry, které si užívají romantický večer a zamilovaně si hledí do očí. Vzhledem k tomu, že je teplý letní večer, restaurace otevřely dveře dokořán a prostřely stoly na čerstvém vzduchu. Píchne mě u srdce.
Rychle tu nepříjemnou myšlenku zaplaším.
Před mnoha a mnoha let jsem taky měla kouzelného prince, ale pro nás neplatilo žili šťastně až do smrti. Ale jak už jsem řekla, mám se fajn. Stalo se to dávno a já to hodila za hlavu. Od té doby jsem měla plno kluků.
No, plno je možná trochu přehnané, ale pár jich bylo. Někteří byli bezva, třeba ten poslední. Se Seanem jsme se poznali na večírku. Chodili jsme spolu několik měsíců, ale ani jeden z nás to nebral smrtelně vážně. Bylo mi s ním hezky a ani sex nebyl špatný. Jenomže nebyl…
Mám totiž takovou teorii. Každý hledá partnera na celý život. Tohopravého. Je to univerzálně platná potřeba. Miliony lidí na celém světě hledají pravou lásku, amore, âme soeur, výjimečnou bytost, s níž stráví zbytek života.

Se mnou je to stejné.
Problém je v tom, že se každému nepoštěstí. Někdo hledá celý život, ale stejně neuspěje. Buď máte štěstí, nebo ne.
Pokud se stane zázrak a potkáte toho pravého, držte se ho zuby nehty a za žádnou cenu ho nenechte odejít. Druhou šanci totiž nedostanete. Životní partner není jako obchodní příležitost; další na sebe nechá pěkně dlouho čekat. Proto se životnímu partnerovi říká „ten pravý“ nebo taky „jediný“.
Kdyby jich byly zástupy, říkalo by se mu „bůhvíkolikátý“, „snadno vyměnitelný“ nebo „kdykoli nahraditelný“.
Proto si myslím, že já podle všeho patřím mezi lidi, které osud v tomhle směru neobdařil druhou šancí. Já toho pravého totiž měla. Našla jsem ho, ale pak jsem se o něj nechala připravit. Buď jsem to zblbla já, nebo on. Na tom zase tolik nezáleží, kdo to zpackal. Podrobnosti nejsou důležité.
Stejně ale nejsem nešťastná. Jak se to říká? Lepší milovat a lásku ztratit, než nemilovat vůbec. V podstatě si na něj nevzpomenu, jak je rok dlouhý.
Stejně…
Někdy, hlavně když to nejmíň čekám, mi ho něco připomene. Jeho. Nás. Staré dobré časy. Bývá to naprosto obyčejná věc, jako třeba ten kvíz v časopisu nebo něco bezvýznamného, například stůl na zahrádce před restaurací. Někdy si chtě nechtě lámu hlavu nad tím, jaký bych měla život, kdyby nám to klaplo. Co kdybychom spolu byli dodnes? Co kdybychom žili šťastně až navěky? Co kdyby, co kdyby, co kdyby…?
No a občas mě dokonce napadne, jaké by to bylo, kdybychom se potkali. Je to šílenost, já vím. Je to tak dávno, že by mě nejspíš ani nepoznal. A já taky ne. Prošla bych kolem něj na ulici a ani bych to nevěděla. Co si to nalhávám? Poznala bych ho okamžitě. I v davu. Chcete vědět ještě něco? Hluboko v duši vím, že kdybych ho potkala ještě jednou, prožívala bych totéž co poprvé.
Hm, to teda těžko. Takové věci se nestávají. Naposled jsme se viděli před deseti lety. To je celá dekáda! Mezitím začalo nové tisíciletí. Kdo ví, kde je a co dělá…

Jdu dál. Náhle mě zaskočí neónový nápis. Scott’s. Jsem tady! To je ten bar! Zalije mě úleva a přidám do kroku.
Fakt si myslím, že člověk dostane jenom jednu příležitost. A já ji už měla.
Radši tu myšlenku zaplaším a opřu se do dveří.